Někdy se tak na syna podívám a nemůžu nemyslet na to, co z něj vyroste. Kým bude za deset dvacet let. Jsou dny, kdy mě takové úvahy poměrně děsí a nejraději bych si je zakázala. Občas si totiž splete moje zbytky vlasů s lanem, po kterém je prima šplhat, dostanu do nosu takovou hlavičku, až slyším zřetelné zakřupání nebo do břicha při přebalování schytám tolik kopanců, že by se za ně nemusel stydět ani profesionální fotbalista. Někdy, když ležím, si z mojí hlavy udělá táborovou židličku. A sedí. Kouká na pohádku. Kam taky spěchat, že? Má dokonale zmáknutou techniku zkoumání oka – svým malým ukazováčkem prostě píchne. Cíleně mezi zavřená víčka. Co kdyby od posledního mrknutí oko náhodou zmizelo. Po nocích, které společně probdíme hlasitě skanduje „tatí, tatí!“. My mámy jsme vlastně takový doplněk. Jídlonosič. Pradlena. Žehlička.

Ale stejně – víme, že TO tam je. Že nás děti milují i přes to, že už v pár měsících dokáží hrát několik hodin uražené. Že jsme jim často na obtíž. Že po nich chceme věci, které nenávidí (třeba se nechat přebalit a nesedět v bobku). Že ve chvíli, kdy přijde tatínek z práce, máma neexistuje. My v sobě už jen musíme najít schopnost vydolovat tyhle myšlenky i ve dnech, kde se nám to vůbec nedaří. Miluju tyhle chvíle uvědomění. Ty chvíle, kdy se těším, až se probudí (i když jsem se jen několik desítek minut předtím urputně snažila, aby usnul). Ty chvíle, až se vrátí z procházky s babičkou, na kterou jsem ho oblíkla rychlostí blesku a vystrčila ze dveří tak rychle, že za ním zůstal jen obláček prachu. Dítě. Životní láska. A je úplně jedno, jestli je Valentýn nebo třeba pátek třináctého.

Vaření nebo pečení je pak dokonalá terapie. Čím dál tím častěji se snažím vařit tak, abych se nemusela dělat se dvěma jídly – jedno pro nás, druhé pro Vince. Často je totiž snaha navíc odměněná pohazováním jídla všude kolem židličky, jen puse se vyhýbá. Tyhle kuličky měly úspěch – pro malého jen s jogurtem, pro nás s ostřejší verzí. Neváhejte jako dip použít cokoliv, co máte rádi – chilli omáčku, bylinkový jogurt s česnekem, jogurt s chilli nebo domácí kečup. Stejně tak můžete do základu přidat chilli vločky, víc pepře nebo trochu špenátu nahradit čerstvými bylinkami. Recept je hodně variabilní. Pokud se vám chce si začoudit byt a stát desítky minut u sporáku, je možné kuličky obalit v křupavé strouhance panko a smažit je na pánvi. Asi jste si ale už všimli, že se u mě s takovým postupem nesetkáte – především proto, že vždy preferuji zdravější variantu (a jsem ohromně líná!).

Čočkové kuličky se špenátem

4 porce, 1 hodina

• 1 hrnek červené čočky • 150 g ovesných vloček • 3 vejce • 200 g pevnějšího kozího sýra • 100 g čerstvého špenátu • 1/2 lžičky sušeného česneku • sůl, pepř, olivový olej

1.Čočku uvařte podle návodu na obalu (1 hrnek čočky : 2 hrnky vody, 10-15 minut) a nechte vychladnout.
2. Troubu předehřejte na 200°C. Špenát nasekejte, sýr rozdrobte. Všechny suroviny promíchejte a vytvořte těsto.
3. Z této hmoty tvořte kuličky o velikosti golfového míčku, ty klaďte na pečícím papírem vystlaný plech. Pokapejte olejem a dejte na 20-25 minut péct.
4. Podávejte například s jednoduchým listovým salátem a dipem (200g bílého jogurtu smíchejte se 2 lžičkami chilli omáčky sriracha a větší špetkou kokosového cukru).