Máme městské, velmi společenské dítě. Kdysi dávno byly procházky lesem uspávací, nyní syna dokážou poměrně slušně naštvat. V lese totiž nejsou lidi. A tak čím dál častěji vyrážíme na frekventovaná místa, aby mohl Vendelín mávat kolemjdoucím jako z papamobilu a vytvářet kontakt s lidmi, které v životě neviděl. Rozdávat úsměvy, podávat ruce a natahovat se k cizí paní, protože chce pochovat. Jsme tedy zvyklí, že nám lidé do kočárku koukají hodně, zastavují se u něj a mluví na syna.

Nedávno se na procházce odehrával běžný scénář, jen se k němu přidružilo něco, co neznám – nejdřív pohled na Vendelína, poté na mě, zpátky na dítě. Divný. Říkala jsem si, co se to děje – ano, máme za sebou pár dnů (spíš týdnů…no, měsíců) bez pořádného spánku a dítko má občas své dny (včera, předevčírem…a tak), možná tedy ti lidé zvažují, jak může takové veselé miminko patřit k téhle rozcuchané ženské s pohledem zombie, zpocené až u kotníků. S tímhle stavem jsem smířená, jdu tedy dál. A pak to přišlo, standardní scénář – úsměv, ťuťu, tysealekrásněsměješ a BUM „maminko, máte poblinkané miminko, možná by chtělo ho převlíct“.

Ty brďo! Co na to říct? Tiše jsem spolkla větu, že syna kolikrát převlékám i dvanáctkrát denně a o tom svetru vím, proto tak chvátám, pokorně se usmála a utíkala dál k autu, protože ten den náhradní oblečení na cesty prostě došlo. Jestli mě přepadl stud? Asi ano, ale ne na moc dlouho. Došlo mi totiž, že vážně dělám co můžu. A to i přesto, že postupně žehlím čím dál tím méně oblečení, občas, v nejnutnějších případech, použiju televizi jako hlídačku a Vendelína uplácím křupkama. Přece se z těch nároků, které na nás kladou všechny dokonalé příklady rodičovství, života a vůbec všeho, nezblázním. Občas je třeba trošku povolit, hon za dokonalostí mě někde na cestě mezi touhou po lesknoucí se podlaze a alespoň pěti hodinami nepřerušovaného spánku přešel.

Dlouho jsem měla tenhle příspěvek rozepsaný a zvažovala, zda jej vůbec „vypustím“. Říkala jsem si, že tohle už bude vážně vypadat přitažený za vlasy a raději se téhle perly vzdám, ale nám se prostě takové věci dějí. Komunikativní dítě, všetečné dámy a věčně viditelné chyby. Kombinace, která je asi odsouzená k určitému vyústění. Milá paní, děkuji Vám za zájem a starost, vím, že jste to myslela dobře.

A teď už ale hurá do kuchyně. Určitě občas narazíte na drobné papričky, které vypadají tak roztomile, že je až škoda je sníst. Překvapuje mne tedy, že u prodejců zeleniny zůstávají často bez povšimnutí. I když už nepanuje vrcholné léto, stále tyhle drobky najdete u českých pěstitelů, byl by hřích je tam nechat napospas osudu (nebo někomu jinému). Pár jich proto sbalte a doma z nich pomocí několika surovin vykouzlete báječnou večerní chuťovku nebo originální přílohu k masu.

Plněné mini papričky

4 porce, 40 minut

• 20 malých papriček nebo 4 velké • 1/2 hrnku jáhel • 1 šalotka (nasenaká) • 1 snítka rozmarýnu (nasekaného) • 1/2 lžičky chilli vloček • 1/2 lžičky sušeného česneku • 1 lžíce ořechů (vlašských/pekanových) • 200 g čerstvého kozího sýra • 1 lžíce medu • 30 g sušeného salámu nebo slaniny (nemusí být) • čedar na posypání • olivový olej • sůl & pepř

1.Nejprve si připravte jáhly. Půl hrnku jáhel zalijte hrnkem a půl (až dvěma hrnky) vody, přidejte špetku soli a přiveďte k varu. Vařte 10 minut, poté stáhněte z ohně a nechte 15 minut dojít pod poklicí.
2. Mezitím si očistěte papričky – u některých odřízněte stopku, některé rozpulte, u všech ale vyjměte semínka. Odložte stranou.
3. Připravte si náplň. Na lžíci oleje nechte zesklovatět šalotku, přisypte bylinky a koření. Na pánvičku přihoďte ořechy a nechte je trošku opražit. Pokud chcete, přidejte kostičky salámu. Stáhněte z ohně a vmíchejte kozí sýr a med. Do směsi zamíchejte jáhly. Osolte a opepřete.
4. Předehřejte troubu na 190°C. Papričky naplňte směsí, přendejte na plech vyložený pečícím papírem, pokapejte olejem, některé z papriček můžete posypat čedarem. V předehřáté troubě pečte 20 minut nebo dokud nejsou papričky měkké.