Když se řekne rekonstrukce, zpravidla se něco starého zvelebí, opraví a uvede do zpět do života. Rekonstrukce v našem podání zatím znamená pouze boření, drastické zásahy a neustálé vyvážení suti o hromadě větší, než je samotný dům.

Doteď to pro mě bylo vcelku v pohodě – prostě se kopalo, trhaly se podlahy, okopávaly staré vlhké omítky. Dobrý, to se musí. Minulý týden však přišli pánové s diamantovou pilou, kterou, zjednodušeně řečeno, odřízli dům od povrchu zemského 😀 A na to už prostě koukat nemůžu. Narozdíl od Vincíka, který pracanty pravidelně chodí kontrolovat a oznamovat jim, u jakého stromu se zrovna vyčůral a který ze svých bagrů má nejraději. Chápu to, děti nevidí ten katastrofický scénář, kdy si dům prostě řekne „tak teď!“ a ze svého původního místa ujede. Já jo!

Nehledě na to, že mě chlapci oslovovali „paní domácí“, neříkali mi žádné informace a rozhodně neposlouchali ty, které jsem jim říkala já. Výsledkem bylo, že podřízli i zdi, které neměli. Ale když konečně přišel velebený „pan majitel“, jak ho sami nazvali, bylo to jiné. To hned bylo sdílnosti 😀 Jenže jen s ním. Já opět stála jako duch vedle „pana majitele“, který je s úsměvem poslouchal a to, co mu povídali, vypouštěl druhým uchem ven. Musím říct, že mě to pěkně nastartovalo a dost jsem se zděsila, když mi došlo, že takhle už to pravděpodobně bude až do chvíle, kdy se od domu odnese poslední vypitý lahváč. Dlouhá doba je před námi (mnou). Doba dělení na ty, co pracují a ty, které stojí u sporáku. Doba kamenná.

Úplně vás tu nechci zahlcovat nudnými informacemi o stavbě a jejím průběhu, stejně tak je mi ale jasné, že když řeknu „podříznutí„, nežije tím každý z vás stejně, jako my. Mně tenhle pojem někdo říct před půl rokem, klepu si na čelo, proč takovou blbinu vůbec dělá. Podříznutí slouží jako hydroizolace. Náš dům byl hodně vlhký (o plísni jsem psala už před nějakou dobou), zároveň zdí sousedící s vedlejší stavbou. Vlhko vzlínalo od země a bylo třeba mu zatnout tipec. Existuje několik možností (více či méně funkčních a finančně náročných), jak hydroizolaci provést. My po mnoha radách zvolili právě podříznutí, kdy se prořízne spára při úrovni podlahy a do té se vloží laminátové desky a klíny. Laminátem vlhko neprojde, zdivo vyschne, všichni jsou šťastní. Konec vzdělávacího okénka 😀

Ale abych tu jen neplašila, je potřeba napsat, že jsme udělali obrovský krok vpřed. Po všech mých velmi nepravidelných mailových připomínkách (jo, píšu v noci, v neděli, ve svátek, pořád) konečně finišujeme podobu, kterou dům bude mít. Je to neuvěřitelné, protože je to doslova pár dní, kdy jsme sice věděli „co“, ale absolutně nebylo v našich možnostech si představit „jak“. Ono je totiž o fous lehčí postavit novostavbu na holé louce, než napasovat přístavbu domu do stávající zástavby, mezi studnu a vedlejší pozemek, s jednou stranou bez oken a nosnými zdmi v interiéru, se kterými se prostě nehne. Navíc s rozpočtem o směšné výši, když si v hlavě zároveň stavíte vzdušné zámky.

Díky „našim“ projektantům však najednou přišel zázračný bod, po kterém se vše zlomilo. Víte, vyžívám se ve stresu – v případě, že nevím, jak jsem na tom, jak věci vlastně budou a nemám se čeho chytit – nemůžu tvořit. Prostě nevím jak. Ale ve chvíli, kdy mi na stole přistál návrh, ve kterém už se vlastně jen hýbe s okny, vzhledem a rozvody, jsem v ráji. Ráji možností a snů, které konečně můžou dostat svojí příležitost. Vím, že takové ty nezáživné věci, jako výškové rozdíly, skladbu střechy a konstrukci, za mě (naštěstí!) vyřeší někdo jiný, velmi schopný. Díky tomu už si můžu vesele po nocích (kam zmizel ten čas, který jsme mívali před pěti lety?) plánovat kuchyň, protože chápejte, kuchyň je nejdůležitější 😀

Super na tom všem je, že tím strašidelným podříznutím jsme uzavřeli kapitolu přípravnou. Tenhle bod je pravděpodobně ten nejnižší, na samém dně úrovně domu. V tuhle chvíli snad vypadá nejhůř, takže křivka se bude postupně zvedat, až najednou přijde den, kdy si sbalíme krabice a převezeme je z jednoho konce obce na ten druhý. Hurá!

P.S. S fotkama k těmhle článkům je to zatím dost na prd. Vážně nemá smysl ukazovat, jak dům momentálně vypadá, protože o něm lze říci, že je to hromada hlíny a cihel s čepicí z relativně nové střechy. Nikdy nebylo nic nudnějšího, než prohlížení rekonstruovaných objektů v procesu. Každopádně dokumentuju vše podstatné, protože na fotky „před a po“ se strašně těším. Už teď můžu prozradit, že tam, kde ještě před pár týdny trůnil (dobře, zatím ještě trůní 😀 ) záchod, bude kuchyňská linka. Mňam! Tak mi prosím omluvte ty nicneříkající neustálé kytičky a ilustračky. Sama čekám na okamžik, kdy bude ten náš Fénix vstávat z popela, jak na smilování. Dnes jsme totiž prodali byt. Do roka a do dne musíme bydlet a to je tedy pořádný bič! 🙂

A vůbec – dočítá někdo z vás tyhle články až do konce? 😀