Včera jsme měli rodinný den. Totálně rodinný. Díky počasí za okny to ani jinak nešlo. Zavřeli jsme se doma, váleli se po zemi, jezdili s autíčky, koukali na pohádky, četli a dlabali dýni. A mně bylo krásně. Vincík měl jeden z těch zázračných dnů, při kterých jsme si řekli, že by nám více dětí nevadilo, že takhle by to šlo. Asi třetí takový den v životě. Podzimní zázrak. Po dlouhých letech jsem koupila dýni, kterou můžu vézt…
Láska bolí? Ale to né! Poslední dobou se vyhýbám rekapitulaci domácích škod, které jsou dílem našeho malého likvidátora. S uplynulým Dnem matek se ale musím zastavit nad tím, jaké stránky pro mě mateřství má. Pominu-li tu krásnou, plnou blízkosti a lásky, která vám nepozorovaně vstoupí do krve, je tu ještě spoustu dalších. Jednou z nich je ta, které jsem dala osobní přívlastek boxerská. Není to zas až tak dlouhý časový úsek, kdy jsem ledovala rozseklý ret (mašinka), plakala…
Kdy tohle skončí? Tak už vážně nevím. Kdy budu moci přestat alespoň na půl vteřiny dávat pozor na to, co synátor strčí do pusy? Buď už jsem mírně polevila nebo se tahle posedlost začala zase neúměrně stupňovat. To, že mi z fotografovaného příspěvku krade máslo, které nakousne a už nevrátí, je vlastně to nejmenší. To, že na dětském hřišti sní písek, v lese šišky, na poli hlínu a před barákem psí klacek nebo berušku, to už je…