Je to pár dní, co Honza docela trefně poznamenal, že začínáme s tím, s čím většina lidí stavbu domu končí. Se zahradou. Po tom, co už nemáme sami možnost z domu co vynášet nebo montovat nebo alespoň na chvilku zařizovat, jsem se pustila do zahrady. A to vážně s vervou. S vervou člověka, který o zahradničení nemá ani páru. Jen ví, že moc chce 😀 Pro pořádek – jestli si myslíte, že když několik let vlastníte květinářství, tak vám to připraví cestu ke schopnostem hodným moderátora Receptáře, dost se mýlíte!

S láskou však okopáváme záhony, vytahujeme šlahouny plevelu dlouhé přes půl metru, hýčkáme si žížaly a v hlavě už se nám rýsuje něco, co se do požadovaného stavu dostane někdy za pět, možná deset let. Z původními majiteli hýčkané skalky s opatrností vykopávám co jde a přenáším to na nové místo. Skalka totiž za pár týdnů nebude, stane se z ní cesta pro všechny ty bagry, tatry (prý nemám mít tak velké oči, co by u nás dělaly tatry?) a zedníky.

Snažím se tak postupně vytvořit živý plot, alespoň takovou malou bariéru pro ty, jež se vždy, když autem zabočím do naší nové ulice nenápadně pouští plotu a prchají, pomalu ještě na špičkách, na nichž ještě před pár vteřinami stáli. Kontrola totiž musí být 😀 Kolektivně se tak mapuje, co jsme dokázali rozbořit, zničit, jak špatně jsme ořezali stromy (já vím, že je to špatně, tak mi raději místo toho pozorování poraďte!), co jsme kde zase vykopli, kolik suti jsme vyvezli a co za značku buřtů to nad tím ohněm pečeme. Rychlost chůze a průjezdu ulicí se rapidně zpomaluje, hlavy se kroutí a za krkem pak večer pořádně bolí.

Každý den s Vincíkem, který na zahradě už i spí (protože spánek je vzácný a byl by hřích ho nevyužít), objevíme něco nového. Každý den se něco naučíme. Třeba to, že když sejete semínka s dětmi, něco jako pojem řádek a pravidelný rozestup neexistuje.

Dnes třeba přišlo na řadu: „Pojď, Vinci, chceš se podívat, jak se seje špenát?“
„Jooo, budu pomáhat!“
„Tady si vezmi semínko a hezky jedno po druhém dávej sem do řádku.“
No. Zkrátím to. Na své místo přišly semínka dvě. Na to další přišel zbytek pokoutně nalezeného sáčku o počtu asi pětiset kousků.
Tolik k rozestupu. Čekám obrovskou špenátí zrůdu, která nás nejpozději do půlky června všechny sežere.
Každopádně jsem opět o něco chytřejší. S dětmi se neseje!

V zásobě máme spoustu sáčků se semínky zeleniny i květin a ještě delší seznam toho, co bychom jednou pěstovat chtěli. S čerstvě se rozbíhajícími trhy, které v Plzni jen tak mimochodem začínají devátou sezonu, se musím hodně držet, abych do auta netahala plné koše sazenic (kecám, stejně budu 😀 ). S nenápadně se vkrádajícím jarem už nemůžu zastavit ruce a do země sypu semínka mrkve, ředkviček nebo třeba jarní cibulky. Jsem sama moc zvědavá na letošní úrodu. Sezóna to totiž bude tréninková. Pokusná. Bio. Tak nám držte palce!

Pro zajímavost (a vlastně i malou rekapitulaci) přidávám seznam toho, co nám letos (snad) poroste. Pokud byste měli jakékoliv tipy, rady nebo třeba i fígle ke konkrétním plodinám, sem s nima! Jsem jako houba! Zrovna jsem odpálila objednávku knihy o permakulturním zahradničení a mám vážně romantické představy. Tak ne, že mě z nich vyvedete! 😀

• několik druhů fazolí
• tři odrůdy ředkviček
• žlutá řepa
• cukrový i klasický hrášek
• nespočet druhů „česacích“ listových salátů (ty u nás mizí podivnou rychlostí)
• mrkev
• tři druhy stonkové brokolice
• kadeřávek cavolo nero & miniaturní odrůda
• dva druhy jarní cibulky
• špenát
• barevný mangold
• salát little gem
• pažitka, kopr, koriandr & petržel (tyhle ze semínek, ostatní ze sazenic)
• lichořeřišnice
• měsíček
• hrachor do vázy
• fazole fava (ty budou průser, to už vím, poreferuju časem 😀 )

P.S. Zasadila jsem afrikány. Zmrzly do druhého rána 😀
P.P.S. Slíbila jsem, že budu psát o omylech. Hned po afrikánech je tím největším zapůjčení mého superhyperluxusního rýče Honzovi. Zítra jdeme reklamovat.