Voduuu! Křičí moje malá dušička vždy, když se ve vedrech letošního léta blížím k domovu. Problém přehřátého vodovodního potrubí však tkví v tom, že než z něj začne téct poživatelná voda příjemné teploty, trvá to dlouho. A nejen to. Odteče tak mnoho zbytečných litrů vody, která by se dala jistě využít i lépe. Proto jsme si už před mnoha lety navykli připravovat ledový čaj do zásoby. Přijdeme si pak jak filmoví Američané, kteří ležérně sahají na jistotu…
Tak už na nás došlo. Dnes jsem s těžkým srdcem nechala odvézt dětskou postýlku na půdu. V ložnici nám tak voní dřevem nová, pro velké kluky. Tohle jsou ty okamžiky, kdy si říkáme, jak ten čas vlastně strašně rychle letí. Musím ale říct, že bylo období, kdy jsme neměli zrovna moc času nad tím přemýšlet, protože Vinca objevoval. Objevoval denní hodiny, které mu byly dávno zapovězeny. My místo večerní pohádky, pusy a zamávání na dobrou noc marně…
Už několik týdnů jsem marně záviděla "lidem z východu" všudypřítomný bez. Tady pořád nic nekvetlo a mně začalo být trochu ouvej, protože jsem si tenhle sirup naplánovala do menu na Food Blog Market. Příroda byla proti mně, lahvičky se mi nedařilo sehnat, všechno bylo špatně. Nakonec jsme společně dospěli k tomu, že sirup prostě nebude a mně vlastně docela odlehlo. Výrobu sirupu jsem si však jako každý rok nemohla nechat ujít a tak, mezi vším tím chaosem,…