Čtyři měsíce a dva dny. Doba, za kterou Vincíkovi vyrostla o číslo noha. Stromy opadaly a znovu na nich začaly rašit pupeny. Přišly Vánoce, mrazy a začalo nás v nose šimrat jaro. Spoustu jsme toho snědli. Nespočetněkrát se smáli a ještě víckrát nadávali. Čtyři měsíce a dva dny ohraničující časový úsek, na jehož počátku jsme TEN dům viděli poprvé a na konci od něj dostali klíče. Nikdy by mě nenapadlo, že právě tohle bude trvat tak dlouho. Ale jsme tady a konečně tak můžeme spustit rubriku Rekonstrukce a přivítat vás za dveřmi našeho budoucího domova. Tedy pokud se z toho do té doby nezblázníme.

Abych věc uvedla na pravou míru – nekoupili jsme nic, co by ovlivňovala nařízení památkářů, stálo to na podivném místě nebo bylo ze stavebního hlediska čímkoliv speciální. Neptejte se mě, proč to sem tak trvalo. Sami jsme s nevěřícím výrazem tiše oslavili jednu končící kapitolu a teď se z ní pomalu vzpamatováváme, lížeme si rány a s napjatými nervy čekáme na to, co přinese ta druhá a každá následující. První nás totiž vyškolila až až. Několikrát nám bylo dost líto, že jsme se do toho vůbec pustili, ale každý nepatrný úspěch nám dával naději na to, že jednou to bude vypadat jinak, než jeden krok dopředu a dvacet tři zpět.

No a teď, po čtyřech měsících, stojíme v 80 let starém domě se sytě oranžovou fasádou, která půjde pryč jako první a nevíme, co dál. Asi jsme si zvykli na ten papírový stav a došly nám nápady. Nebo nadšení. Já nevím. Vím jen, že si připadám docela bezradně. Na tom jsme se s Honzou shodli. Po dni, který měl být zlomový, plný nadšení a tipů, které z nás budou padat jeden za druhým jako z automatu. Nakonec jsme jen unavení a trochu dost bezradní. Ale i to k tomu asi patří.

Možná k tomu přispělo, že si mozky mohly konečně odpočinout a prostě to na ně padlo. Nebo to, že z domu zmizela spousta harampádí pokladů, jež měly dostat nový život a udržet tak ducha minulých dob a výjimečného muže, kterému dům patřil (o něm vám jednou budu opravdu muset napsat víc). Nebo prostě jen to, že Vinca celý den tak moc zatápěl, až se to nedalo vydržet. Ráno je prý moudřejší večera, a tak uděláme to nejjednodušší – půjdeme si lehnout a počkáme, až TO přijde.

Mě teď čeká první fáze, s níž se snad alespoň zčásti dokážu poprat i s Vincíkem v zápřahu. Sbalím všechny odpadkové pytle a krabice, objednám kontejner a vrhnu se na odkrytí toho potenciálu, který jsme viděli hned na počátku. Doufám, že na téhle cestě zůstanete s námi a necháte se občas inspirovat (případně odradit) na cestě své. Když nám budete chtít poradit nebo se na cokoliv zeptat, budeme víc, než rádi, že o vás uslyšíme ♥

P.S. Všechny fotky, které zde dnes vidíte, jsou z naší úplně první samostatné návštěvy. Naše klíče, naše zahrada, naše zákoutí. V kůlně jsme našli zobání pro ptáčky a bylo tak jasné, co společně jako první uděláme – v keřích jsme našli ptačí budku a hned jí naplnili. Tohle si budeme pamatovat. Fotila jsem, zatímco Vincík „lopatičkoval“ na jedné ze skalek a neúmyslně ničil rostlinky, které se pomalu draly za světlem (a že jich bude!). Svatosvatě vám slibuju, že v téhle rubrice NIKDY nenajdete žádnou fotku ve stylu „táta v trenkách na půl žerdi okopává zeď a upíjí z lahváče“. Nejen, že se taková věc v první řadě pravděpodobně nikdy nestane (promiň, Honzíku! ♥), ale především považuju takovou dokumentaci a její šíření napříč světem za úmyslné mučení všech zúčastněných. Díky, že jste dočetli až sem! ♥