Upřímně, tohle tlačítko je moje nejoblíbenější. Nebo alespoň jedno z nejvyužívanějších. Samozřejmě, že jsem zapomněla heslo. Zapomněla jsem totiž taky, jak se píšou příspěvky, jak to celé pracuje, kde co najdu. Naštěstí jsem také, téměř po dvou letech, zapomněla, proč mě nebaví psát blog.
Přesně 661 dní mi trvalo napsat další příspěvek. Během této doby se z našeho miminka stal čtyřletý hasič/spiderman, my se přiblížili k desetiletému výročí, zrekonstruovali jsme dům, totálně zničili zahradu (která, jak doufám, co nejdříve povstane jako fénix z popela), asi 138x projeli trasu od bytu do domu s autem naloženým až po střechu našimi krámy, nespočetněkrát si zoufali, ještě víckrát se společně smáli, rozbili (já) dva (firemní) telefony (zaměstnanec roku!), vymazlili babičkovské pecky typu buchty honzovky, strávili měsíc a půl v nové době koronavirové, bolestně přišli o několik nejbližších, získali hrstku přátel, změnili pár hodnot a začali konečně tvořit ten svůj vysněný domov.
Můj původní plán tehdy byl podělit se s Vámi o zážitky z rekonstrukce, sepsat chyby, které jsme dělali, abyste se jim právě Vy mohli na své cestě vyhnout. Počáteční optimismus však vystřídalo malé osobní peklo, kdy vše, co mohlo, bylo špatně. Naprosto věřím, že to tak má každý, kdo se rozhodne stavět, natož rekonstruovat. Mnoho lidí nás varovalo, my to respektovali a díky tomu se proti mnoha možným situacím obrnili. Jenže jedna věc je příprava, tou druhou je skutečnost. Postupně nám tak došly síly na to cokoliv sdílet, natož s humorem, který si tak rádi nosíme s sebou. Prostě to nešlo.
Dá se říci, že teď jsme na začátku. V tuhle chvíli sedím u stolu vysněné velikosti se sklenkou vína a pozoruji finální cvrkot za okny. Po více než půl roce bydlení se finišuje fasáda, slunce svítí dovnitř velkým oknem a zrak mi padá na základ vyvýšených záhonů ze starých cihel. Až teď si s o poznáním lehčím srdcem můžu říct – jo, stálo to za to. Zapomínáme rychle 🙂
Teď tak trochu přišla řada na Vás – řekněte mi, máte vůbec ještě zájem, po té naší nevěře, sledovat, jak Tvoříme domov? 🙂
Nutno přiznat, že od teď už nebude pouze o receptech, protože jsme konečně doputovali do fáze, kdy vše zapadlo do sebe. Mišmaš kuchyně, bydlení, zahrady, pomalého života. Sem jsme došli. Chcete taky?
Jéé, tak ráda čtu zase další příspěvek! Ano, zajímá, všechno, moc! 🙂 (PS: to blogování vám jde skvěle, moc mě to u vás baví!)
Domi, děkuju! Myslím, že to bude takové „ulajdané“, ale mám toho spoustu na seznamu. Jen se vždy dokopat k tomu zpracování, že? 😀
Bylo už na čase 🙂
Určitě. My právě v době izolace začali s rekonstrukcí sto let starého domu. Takže cokoliv ohledně domu mě zajímá. Jak sami rekonstruovat, žít v tom domě s dětma a nezbláznit se. 😃
Páni, to vám přeji mnoho sil. Myslím, že až to budete mít za sebou, budu si pro tipy chodit za vámi 😀
Ano, prosím. Jen pište. Pište! 😊 Napsala jste akorát, když už jsem snad i v další článek od Vás přestala doufat. A přece. Mám radost. A o to větší, že nám o Vaší cestě stále plánujete napsat. Také moc rada čtu, jak ctite a plánujete, jak jen to půjde, nezapomenout na minule majitele. To je v dnešní době opravdu vyjímečné a vzácné. Také to tak cítím. Spíše jsou mi blízké staré věci a budovy, které mají historii a nove jsou mi cizí. Snad nás brzo také čeká rekonstrukce, dům z roku 1845 v 1.pamatkove zóně historického města. Zatím jsme v té fázi před předáním a jsou to nervy. Ale cesta trnitá mívá sladký cíl.. Těším se, že jste zpátky!
Dům z roku 1845? To ale musí být velké kouzlo! Máte můj obrovský obdiv 🙂 Moc děkuji za milá slova, opravdu si jich vážím!